Jak to mají dobrovolníci? ...

Jak to mají dobrovolníci? ...

21. 5. 2017 - ... aneb, jarní výjezd do Vilšan očima dobrovolnice Veroniky. Tímto děkujeme všem dobrovolníkům za to co pro děti podstupují :O)


 

Milí budoucí dobrovolníci, přátelé sdružení Bodaj a všichni ostatní,

toto jaro, L. P. 2017, jsem měla tu čest vyjet se sdružením Bodaj do dětského domova ve Vilšanech. Pokud o takovém dobrodružství taky přemýšlíte, snad vás na následujících řádcích přesvědčím, že to byla úžasná zkušenost, kterou taky musíte mít. Jestli jste tam už byli, tak vás přesvědčovat nemusím, neboť to víte víc než dobře. ;) A třeba si můžeme porovnat poznámky - takto jsem to zažila já. :)

Když jsem se připravovala na výjezd, svůj motivační dopis jsem uzavřela větou: "Celkově očekávám od výjezdu mnoho, co do množství problémů, na které asi ani nebudu připravená, tak i malých či větších vítězství, kvůli kterým to bude stát za to." Ne že bych se chtěla chlubit, ale vyšlo to do puntíku.

Nikdy dřív jsem s postiženými lidmi nepracovala, mohla jsem se spolehnout jen na své dosavadní zkušenosti s dětmi všeobecně a na super úvodní schůzku. Díky té jsem měla dobrou představu o tom, co mě na Ukrajině čeká a nemine. Ale i tak jsem odjížděla s notnou dávkou obav, zda vše zvládnu jak prakticky, tak psychicky. Byla jsem překvapená, jak rychle mě život v domově pohltil a s jakou samozřejmostí jsem navykla tamějším podmínkám (ještě dva týdny po výjezdu se čas od času divím, že mi svítí světlo v koupelně a sprchu nemusím pouštět kombinačkami :D). Náš pobyt rychle nabíral obrátky, od brzkého rána až do pozdního večera se skoro všechny naše myšlenky týkaly bezprostředních záležitostí konkrétního dne. Život v přítomnosti jsem si dost užila, vše bylo tak intenzivní, že mi nezbývala ani kapka energie na úvahy o budoucnosti či minulosti - bylo jen tady a teď (a možná za pár hodin :P).  Jedinou výjimkou byla naše oblíbená hra „Bodaj", kdy jsme svá přání pro Vilšany, od těch nejskromnějších až po ta velkolepá, schovávali do vět začínajících: „Kdyby..."

Kdyby se jich alespoň pár splnilo, tak by to byla bomba!

Dostala jsem na starosti 10. palatu, která patří imobilním dětem, a troufám si tvrdit, že to byl skutečný „match made in heaven". :)
Všeobecně mi fungování domova dost připomínalo úvodní scény z Pravidel moštárny od J. Irvinga. Byla to jedna velká rodina, více či méně funkční, a děti byly princezny a princové Vilšan, to bylo jasné. Taky by se dalo říct, že se mi Vilšany staly obrazem života kolem mě.
Schopnější braly ohledy na potřebné, ale jindy zároveň děti dokázaly agresivně žárlit. Někteří měli neutuchající touhu podřizovat svět svým představám, zatím co jiní se vzdávali ještě dřív, než pořádně začali.
Děti z Vilšan nejsou jiné než my, a ani jejich pohnutky nejsou nepodobné našim. Ve Vilšanech jsem měla skutečnou příležitost prohloubit svoje chápání lidského těla i mentality. Nakonec jsem měla i šanci poznat lépe sama sebe. Zažila jsem tady snad všechny emoce, které jsou člověku vlastní, a možná i pár navíc. Byla jsem neskutečně hrdá, když jsem postupem času lépe poznala děti ze "svojí" palaty a dokázala jsem na chvíli uklidnit malého Sašu, který sebou neklidně šil v postýlce. Vnímala jsem lidskou křehkost a zranitelnost, když jsme koupali děti, které byly nejisté. Cítila jsem bezmoc, když jsem pozorovala Vitalika a některé další děti, jak se strachy krčí před světem, a naprostý vztek, když jsem navštívila neoznačené,
vyčleněné hroby dětí z domova a pacientů z blízké psychiatrické léčebny. Byla to něha, která mě přemohla, když jsem vzala Lóňu do kostela a viděla jsem jeho neskrývané nadšení. Tetelila jsem se
láskou, když jsme zpívali jméno každého z dětí a blaženě usmívat se začaly i ty, o kterých jsem netušila, že nás vnímají. Přijela jsem předat jakousi formu přijetí, ukázat, že i na dětech z Vilšan záleží, a přitom jsem byla sama bezvýhradně přijata a snad nikdy se mi nedostalo tak
upřímného zájmu o moji spokojenost - otázka, zda jsem už jedla či jsem dobře spala, se stala nejzávažnějším tématem k rozhovoru v naprosto jedinečné kombinaci ukrajinštiny a lámané češtiny s ruským přízvukem:D. Styděla jsem se, když jsem byla ke konci vyčerpaná tak, že jsem
svoje síly musela omezit pouze na děti a nevěnovala jsem se i ostatním účastníkům, a záviděla jsem styčnému důstojníkovi Kače, co dokázala vybudovat za dva roky tam. A bylo toho mnohem víc.. to mi věřte!

Tak co, myslíte, že letos taky zkusíte?

autor: Veronika Machalová

 

 

 

Kontakt

Sídlo sdružení:

Rooseveltova 8,
160 00 Prague 6
Czech Republic

Telefony:

Tel. CZ: +420 776 029 940
Tel. UA: +380 985 486 001
IČO: 26540991

Bankovní spojení:

Raiffeisen 3806046001/5500

Konto veřejné sbírky:

Raiffeisen 3806046028/5500

E-mail:

bodaj@bodaj.com