Ohlédnutí za "Létem"

Ohlédnutí za

13. 10. 2016 - V moudré knize se píše: je čas plakat a je čas se radovat. A pak je čas jet do Vilšan; do světa, který snoubí tolik z celé škály emocí.

Je to svět, který vás rázem obejme. A to nejen okolní krajinou. Ale především blízkostí dětí. Jejich pohledy si vás k sobě přivážou jemnými nitkami pozornosti nebo jindy zas pěkně pevně: lapením vaší dlaně. A už jste jejich. 
Pro nováčka jako já to byl čas intenzivních prožitků a okamžiků, které ale navenek působily tak prostě: procházky, hraní si, houpání, krmení, přebalování, zpívání, vyrábění korálků (děti nespolkly!), vyrábění knedlíků (někteří naopak rychle spolkli ještě horké), táborák, tancování a mnoho dalšího.

Avšak povětšinou bohatě stačilo překročit stereotyp zdejších stěn a svět zajásal: koupat, ale venku a pořádně si při tom zařádit, zpívat s flétnou, kytarou a harmonikou!, namazat něčím voňavým, profičet chodbu na vyfouklém vozíku, krmit a přitom prozpěvovat, ležet v trávě a poslouchat zvonce krav za plotem…

A pak tu ještě jsou mé osobní vzpomínky na nošení dětí-dospělých v náručí, obrovské plyšáky na vzorně ustlaných postelích, vůni žemlí rozmočených v kovové misce, krátce střižené vlasy většiny dětí, sanitárky čekající za plotem na autobus, ukrajinský televizní surreal na palatách či naleštěnou zlatou kopuli kostela. A pak my: tři Marušky, Eva a Markéta. Prý biblický výlet!

Tápu, jak přesně naši misi definovat. Ale jedno je jisté: nakonec jsme děti už neviděly jako tu masu potřebných, ale jako jednotlivé plné bytosti, se kterými jsme mnoho prožili. A které často pomáhaly v čemsi více nám než my jim. Někdy se radovaly z takového mála, až se člověk styděl, co všechno k radosti potřebuje on. Třeba jen z našeho příjezdu - na to nezapomenu! Myslím si, že všichni občas potřebujeme jet do Vilšan…