Letní výjezdy za námi

---

Do Vilšan je dlouhá cesta, a hlavně když nás nebylo tolik, abychom naplnili velkou bílou dodávku, která dobrovolníky většinou na západní Ukrajinu vozí. To se pak musí odpoledne sednout na Florenci na autobus a dojet až do Užhorodu – centrálního města západní Ukrajiny. Autobus na Ukrajinu je vždycky záhadou, největším štěstím je klimatizovaný autobus se sklápěcími sedačkami, funkčním internetovým připojením a vypnutým rádiem a televizí. Hrající televize znamená nekonečný seriál dlouho do noci, rádio zase ukrajinskou disko-hitparádu pro celý autobus. Stav autobusu je až do poslední chvíle nepředvídatelný, stejně jako spolucestující, před kterými není čtrnáct hodin úniku.

Tentokrát jsme jely autobusem s klimatizací, sklápěcími sedadly a disko muziku do přijatelné večerní hodiny, kelímkové kafe na požádání u řidiče a občasné zastávky na čerpacích stanicích. Nebylo na co si stěžovat.

Brzo ráno přejíždíme hranice mezi Slovenskem a Ukrajinou, na chvíli nás staví celníci, a za pár desítek minut jsme v Užhorodě – centrálním městě západní Ukrajiny. Tam čeká Kača, která den před tím vyprovázela z Užhorodu předešlý výjezd. Po snídani soukáme batohy do autobusu Užhorod – Mukačevo - Chust. Přibližně sto kilometrů na jihovýchod jedeme okolo dvou hodin. Horko, únava, prach, ale dobrá nálada. Jedeme přeci do Vilšan!

V Chustu nasedáme do temného mikrobusu. Jakmile řidič vidí Kaču a další tři holky s batohem, je mu to jasné – přijeli další Češi. Cesta do hor. Říká se, že na Zakarpatí jsou nejhorší silnice na celé Ukrajině, kdyby byly ještě o něco horší, asi by se už nejmenovaly ani „silnice“. Objíždíme velké díry, zpomalujeme, aby nás mohly obejít krávy, míjíme prodavače melounů.  Žigulík je tu téměř synonymem pro auto, bezpečnostní pásy ani dětské sedačky se tu moc nevedou.

Když přejíždíme přes řeku, víme, že už to nebude dlouho trvat. Jsme v zakarpatské vesnici, kde dokonce i mnoho Ukrajinců nerozumí. Mluví se tu zvláštním jazykem. Slova sousedících zemí se mísí s ruštinou a ukrajinštinou a původními slovy Zakarpatí. Po několika letech působení Čechů se v dětském domově docela rozumí i češtině. Jazykový vliv je vzájemný. Dobrovolníci z výjezdu odjíždí s novou slovní zásobou.

„Dětdom“ je dětský domov, kde se „sanitárky“ starají o děti, které jsou na „palatách“ (odděleních). Hlídají „choďáky“, kteří v létě běhají po „teritorii“ (areálu) „dětdomu“, „koláskáře“ občas na vozíčcích vytlačí ven a „ležáky“, jež většinu času na tráví na „palatách“. „Sanitárky“ oblékají dětem „májky“ (trička) a k nim „šorty“ (kraťasy), v zimě „štany“ (kalhoty) a „nosky“ (ponožky). Děcka, která neumí jíst sama se krmí „ložkou“ a dává se jim pít z „kružky“. V létě je nejoblíbenější „pjatka“ (svačina) „kavůn“ (meloun). Po čas výjezdu se neslyší ale „čuje“, nevidí ale „báčí“. A když jdeme pryč tak „ideme het“. Ředitelem „dětdomu“ je „direktor“ Bohdan. Má ženu Marijánu, která provozuje nejbližší „mahazín“ - obchod ve vesnici.

Vycházka do „mahazínu“ je snem mnoha vilšanských dětí. Prodává se tam několik druhů „maroziva“ (zmrzlin), „semja“ (slunečnicová semínka) „sok“ (džus) a kvas. Děti můžou do mahazínu jen s některým z dobrovolníků. Když vyjdete z brány „dětdomu“, dáte se doleva po silnici podél řeky, okolo staré pekárny a ředitelova domu. Před „mahazínem“ je malé posezení, kde se dá pít točený kvas, lízat „morozivo” a zdravit se s lidmi z vesnice.

Rutina Vilšanských dětí se obohatila i díky jasně modré „cérkvi“ -  kostelu, se zlatou střechou postaveném přímo na „teritorii“. Pravidelně sem dojíždí místní pravoslavný kněz – „svješčenik“.

Nedělní mše jsou mimořádnou událostí pro děti i „sanitárky“. Přípravy začínají už pátek večer spontánním nácvikem chorálů. Vede ho Jožka. Sedí v altánku před děcákem, kouří, okolo něho Andrej s Pavlíkem, občas Táňa nebo Marína. Všichni zpívají: „Hospody, hospody, hospody, pomyluj nyyy. Hospody, hospody, hospody …“

V sobotu Andrej všem připomíná, že v neděli, v neděli, jo?, bude cérkev. A dneska večer přijede svješčenik. Čuješ? Cérkev! Svješčenik!

Nedělní ráno je slavnostní. Sanitárky vytáhnou sváteční oblečení z hlubin palatových skříněk. Róza v růžové sukni, Slávik v bílé košili. Na mši, delší než dvě hodiny, se vystřídají téměř všichni. Několik místních obyvatel, kteří to mají do vesnické „cérkve“ daleko, se trousí zadním vchodem „dětdomu“. Nastrojené děti, maminky v šátcích, tatínkové v nažehlených košilích. Nechybí ani „direktor“ s Marijánou.

Z Pavlíka a Andreje jsou „bohoslužci“. Ministrují při mši. Je to spousta práce. Odnáší a přináší stojan, drží nazdobené knihy, zvoní, stojí za oltářem, na velkém stříbrném podnose rozdávají kousky chleba polité červeným vínem. Během bohoslužby jsou důležití jako sám „direktor“. „Svješčenik“ v tuhém zdobeném ornátě spolu se zpěváky do omrzení mumlá „Hospody, hospody, hospody, poomiluuj nyy, hospody, hospody, hospody“. Zvedá při tom svatou knížku do vzduchu, několikrát ji líbá. S cinkajícím kadidlem obchází věřící… Stále se je na co dívat.

Dobrovolnice Maruška přivezla do Vilšan pohádkovou knížku. Editka začala se zájmem číst. Nejdřív spojovala jen slabiky a pak začala rozumět i slovům, která nahlas četla. Ohromně jí to bavilo. Knížka byla v ukrajinštině, a proto se Maruška vybavila i malým slovníkem.

Editka přečetla slovo, kterému nerozumí. Hledáme slovník. Uprostřed dětí sedí hubený Igor v tureckém sedu a drží kapesní, česko-ukrajinský slovník oběma rukama nad hlavou. „Hospody, hospody, hospody, pomyluuuj nyyy.“ Dělá slovníkem velké kříže a nastavuje ho okolo sedícím pod nos, aby ho políbili.

Feďa se také pokoušel číst, ale zatím mu to moc nešlo. Radši si vyprosil foťák a dělal fotky. Fotil výlet na jezeře, několik koupání v bazénku a lavorech za korpusem, smažení palačinek, hru na indiány, táborák. Naše aktivity jsme si fotily sami - výlet na koločavský trh a pak pěší cesta domů, dvě noci strávené ve vlaku Chust – Lvov/ Lvov -Chust a jeden den ve Lvově, noční procházku po vesnici.

Čas odjezdu přišel rychle. Ještě poslední výlet do „mahazínu“, kde jsme se trochu pozdě seznámily s „Vasilem 93“, který umí plynně česky a prý zve všechny stávající dobrovolníky k sobě domů. Tak třeba příště.

Následujícího dne v šest ráno, stojíme na Vilšanské zastávce, čekáme na autobus Sinevir – Chust. Stojíme tam až moc dlouho. Pes Bíba se rozloučila, lehla si blízko Kači a pak pomalu odešla. Probuzené děti mávají z okna, mávají a mávají. A my se rozespale vracíme zpátky, do těch normálních životů a starostí, ze kterých se nám na pár dní podařilo utéct. Přemýšlíme o tom, kdy se nám povede znova se na Zakarpatí vrátit. Celá palata mává…